Příběhy fotek

Hnisavá angína (autoportrét) Je úterý, 24.3.2015, a já se už pár dní válím doma s hnisavou angínou. Cpu se antibiotiky a je mi čím dál tím líp, tudíž se nudím čím dál tím víc. Ležím, koukám, myslím na všemožné nemožnosti a v hlavě se mi líhne myšlenka.  Udělám autoportrét.  Jednak jsem nikdy nic takového nedělal, druhak se mi bude hodit do soutěže na digineff.cz , neb tento měsíc je tam autoportrét jako téma. Fotka bude ponurá, protože jsem nemocen, tudíš sepiová, navíc se tam budu válet v posteli, a bude se jmenovat Hnisavá angína, anžto jí zrovna mám.  Velikost garsonky, kterou okupuji, mi nedává moc možností, jak to všechno vyfotit. Z boku to nejde, navíc bych musel uklidit všechno, co by bylo za mnou, a to by bylo tak kruté, že to radši rovnou zavrhuji. Zbývá frontální pohled, lehce z nadhledu, ze skříně.  Dávám foťák na skříň. Pochopitelně kouká moc nahoru, jak jinak. Pytlík s rýží, nebo s pískem, který se v těchto případech používá, nemám. Po lehkém hledání nacházím py

Chudobka Je pondělní odpoledne, devátého března roku 2015 a já sedím doma u počítače a jako obvykle něco dělám. Ze soustředění mě vytrhává telefon. Volá Veru, jestli prý nepůjdu ven. Je to výborný nápad, přece jenom to, co mám rozděláno, můžu dodělat večer. Zaklapávám počítač, beru foťák a za pár chvil už míříme na náš oblíbený, a ne příliš vzdálený, Vyšehrad. U rotundy svatého Martina odbočujeme doprava na hradby. Kocháme se pohledem, kecáme a přemýšlíme, kam dál. Veru si vzpomněla, že tu byla s nějakou kamarádkou na hřbitově u hrobu jejích příbuzných, a že tam tedy také půjdeme. Cestou ještě utrhla maličkou sedmikrásku. Na hřbitově chvilku hledáme správné místo a nakonec ho úspěšně nacházíme. Veru pokládá kytičku na hrob a já vidím zajímavý obraz - starý, velký, šedý, těžký, kamenný hrob a na něm se choulí maličká, zpola uvadnutá, bílá sedmikráska. Sedám na bobek a fotím to co nejvíc z úrovně kytičky. Nějak takhle. Pokračujeme dál, hledáme hroby slavných osobností a p

Strom Je pátek, dvacátého února 2015. Čtyři dny po tomto příběhu a rok před tímto příběhem . Místo je pořád stejné, Deštné v Orlických horách, chata Jeřabinka. Venku se konečně udělalo správně horské, azurové nebe, a proto jsme se s Veru rozhodli, že se půjdeme podívat ke svatému Matoušovi. Kostel sv. Matouše, který byl po poválečném odsunu Němců nejprve poničen, potom zcela uzavřen a opuštěn, a který až do roku 1993 chátral, není daleko. Sotva dva kilometry po silnici, po které skoro nic nejezdí. Za pár desítek minut jsme u něj a koukáme, že je opět o něco opravenější, než v předchozích letech. Opět jsme v něm sami a opět v něm panuje zvláštní atmosféra. Podlaha je tvořena ze suchého písku, který je cítit všude kolem. Veru je dnes příznivě nakloněna k focení a proto neváhám a fotím, než si to rozmyslí. Celkem se mi povedla fotka Veroniky u čtecího pultíku s biblí, a pak venku na houpačce. Jdeme zpátky a těšíme se, jak ještě zajdeme do Jedlové pod sjezdovku, kde mají lyžovat

Pět prstů zimy Je úterý, 1. března 2016, něco málo před desátou dopolední. Nacházím se, společně s Veru, v Deštné v Orlických horách a užíváme si prázdnin. Já, již dávno nasnídán i napojen dopolední kávou, rozhodl jsem se jít Veru vzbudit a zkusit, jestli třeba náhodou by se mnou nešla ven. Vstupuji do značně temného pokoje číslo 7. Ano, je to ten samý pokoj, jako z příběhu fotky Zátiší s bačkorami , jen jsme skočili o rok blíž současnosti. Veru na mé, zprvu nesmělé, posléze i ostřejší, žádosti o vstávání nereaguje a tak mi nic jiného nezbývá, než jít na věc hrubou silou. Odhrnuji záclonku z okna a vidím, jak je hezky zamřížováno rampouchy, ze kterých odkapávají kapky vody. Otevírám okno dokořán a sápu se po foťáku. Světla moc není a pokud budu chtít fotit padající kapky, tak musím mít celkem rychlý čas, tudíž budu potřebovat malou clonu. Volím proto pevný objektiv 50 mm, kde můžu mít clonu hodně otevřenou. ISO zvyšovat nechci. Po pár pokusech nastavuji clonu na 2.5 a čas 1/4