Příběhy fotek

Kos Byl začátek roku 2016, konkrétně neděle sedmnáctého ledna, a já se právě probudil. Po nezbytných ranních procedurách, které stále více připomínají kompletní rekonstrukci, jsem se vypravil s foťákem na Vyšehrad. Už hned jak jsem vylezl z garsonky jsem zjistil, že přes noc lehce nasněžilo, a tak jsem začal rozvíjet plány, co všechno zasněženého vyfotím. Na Vyšehradě zatím nebylo moc lidí, což jsem kvitoval s povděkem. Vydal jsem se k rotundě svatého Martina a od ní doprava po hradbách. Tam dělám pár fotek a pokračuji dál. Fotím zasněženou Gorlici, kde zatím nikdo nebyl, a tak je sníh krásně nepošlapaný, a u Gorlice i pěkně zasněženou lavičku.  Pokračuji dál až k Vyšehradským sadům a chci se podívat ke starému románskému mostu, když tu vidím, kousek od křoví, které zde představuje živý plot, sedět na zemi kosa. Na nic nečekám, ostřím a jelikož se bojím, že odletí, tak ani moc nekomponuji a fotím. Kosák se samozřejmě lekl a odletěl, a já na displeji zjišťuji, že se fotka, alespo

Jablíčko Je sobota, 28.11.2015, a já si naordinoval jednodenní výlet na Plešivec. Kdysi jsme tam měli trampskou osadu a pak jsem tam strašně dlouho nebyl, a když jsem si po mnoha letech uvědomil, jak moc mi to místo chybí, tak se od té doby snažím alespoň jednou za rok se tam podívat. Ostatně, co k tomuto místu cítím, jsem popsal ve fotofejtonu Pět hrnků čaje . Sedím tedy ve vlaku, pozoruji svítání, poslouchám klapot pražců a kolejnic a jako vždy se těším. V Radouši vystupuji, házím batoh na záda a vyrážím. Je celkem zima, takže svoje funění při cestě do kopce nejen slyším, ale i vidím. A jak si tak funím směrem ke Lhotce, tak koukám jak vedle silnice roste jabloň. A na jabloni visí jedno ne úplně malé, ani ne úplně velké, každopádně krásně červené, jablíčko.  Nelením, tasím foťák, komponuji a jablíčko takto fotím. V postprocesu, kromě doostření, ještě přidávám lehce kontrast a to je jediné, co s fotkou dělám. Takže finální snímek vypadá dost podobně. A jeli

Kočka fotí kočku Je sobota, 19. září 2015. Oběd už jsem dávno zhltnul, dokonce jsem se už i probudil po poobědním klidu a teď přemýšlím, co dál. Venku je pod mrakem, ale neprší a proto vydávám rozhodnutí, že půjdeme ven na procházku. A jelikož jsme v Chrástě, tak volím ne příliš dlouhé kolečko benzínka, střelnice, kálek a domů.  Beru tedy Veru, oba bereme foťáky a vyrážíme. Nejdřív kolem zahrady, kde mají shetlandské poníky, a za chvíli dorážíme k benzínce. Po nezbytném občerstvení zamíříme k lesu a přitom koukáme, co vyfotíme. Zdržujeme se u jedné mýtiny, která je celá zarostlá akáty.  Vybírám si jeden list a fotím ho. Později se fotka dokonce dostává do mého portfolia a i na kalendář z roku 2015. Veru se ochomýtá kolem a fotí a fotí. Mám z ní radost, že jí to tak bere. Chcete se taky podívat jak fotí? Tak koukněte na její Instagramový profil. Je tam jako Papírová hyena a má tam někdy fakt dobré fotky. Jdeme dál a za chvíli jsme u myslivecké střelnice. Bloumáme okolo a hled

Vypletené kolo Je neděle, 13. září 2015, a já se právě nechávám ukecat kamarádem E., abych se s ním zúčastnil srazu veteránů v Neratovicích. Pravda, na autech, narozdíl od letadel či lodí, neshledávám nic moc krásného, ale před pár lety jsem s ním už na podobném srazu byl a celkem se mi tam i líbilo, neboť kromě aut jsou tam i stánky s jídlem, tudíž ani moc neprotestuji a za pár chvil už vyrážíme. Náměstí v Neratovicích, mimochodem kdysi se o něm tvrdilo, že je to u nás jediné náměstí, po kterém jezdí vlak, se utěšeně plní starými, ještě staršími a i nejstaršími auty. Proplétám se mezi nimi a fotím, co se dá. A musím fotit fakt rychle, protože jak se náměstí plní auty, tak se i plní lidmi, a zachytit auto bez hroznu lidí okolo, je čím dál tím těžší. Bloumám mezi auty a najednou ho uvidím. Krásné, malé, kulaťoučké a evidentně nabušené sportovní autíčko na mě mrká svými reflektory a láká mě k jeho prohlídce. Chodím kolem něj a zjišťuji, že i auto může být hezké. Aby ne, když je to