Příběhy fotek

Sněženka Jaro. Konečně je jaro a já se těším, jak budu fotit kytičky. Víte, kytičky mají jednu velkou výhodu. Neutíkají před vámi a když jim ukážete výslednou fotku, tak neobrací oči v sloup a nenadávají, že tam vypadají blbě. Tyto výhody jsou ale vyváženy jednou zásadní nevýhodou a to tou, že když fotíte kytičky v exteriéru, tak v okamžiku, kdy máte všechno připraveno a stačí jen zmáčknout spoušť, tak začne foukat vítr. To se mi také stalo při focení fotky, o které je řeč. Ale začneme od začátku. Je sobota, čtvrtý březnový den roku 2017. V Praze ani v Chrástě toho zatím ještě moc nekvete. Naštěstí jedu na víkend k J. a tam se s kytkama asi roztrhnul pytel. Kvetou tu bledulky, krokusy, ještě něco, co nevím jak se jmenuje a hlavně sněženky.Sněženky mám moc rád, a proto se k nim při první volné chvilce vrhám. Samozřejmě se jedná o focení vleže, takže hážu nějakou deku na zem, na ní hážu sebe a z brašny lovím foťák. Fotit budu pevnou padesátkou s mezikroužkem. Padesátka mi zaručí š

Vyšehradská skála Pokračování z minulého článku . Poté, co jsem vyfotil nebohou flašku, které bylo určitě strašně špatně, jsem se vydal z Vyšehradu dolů k Vltavě. Dál jsem pokračoval po náplavce až na její konec, k Mánesu. Cestou jsem potkal asi dva lidi, takže jsem si užíval krásnou městskou samotu, která snad nikdy jindy ani nejde zažít. Já si tu samotu užíval, ale narazil jsem na člověka, který byl z ní trošku zoufalý. Před Tančícím domem jsem totiž narazil na pana Japonce, který se nutně potřeboval před ním vyfotit, leč kolem nešel nikdo, kdo by mu v tom pomohl. A tak jsem byl požádán já. Nacpal mi do ruky iPhone a zaujal pózu. Zkusil jsem ho vyfotit, ale měl tam nastavené video. Snažil jsem se to přepnout na fotky, ale asi jsem správně neporozuměl japonskému písmu a tak jsem to musel svojí neangličtinou pánovi vysvětlit. Naštěstí byl inteligentní a pochopil, co jsem měl na mysli. Vyfotil jsem ho, rozloučil se s ním a šel přes Jiráskův most na Smíchovskou stranu Vltavy a p

Flaška Je první den nového roku, jinak též Nový rok. Je ráno a zrovna jsem se probudil prost jakýchkoliv bolestí a nevolností, neboť jsem večer a v noci hezky pracoval a nevěnoval se bezuzdné konzumaci měkkých, středních ani tvrdých drog, ať už legálních, nebo ilegálních, tak jako většina obyvatel této planety v tuto dobu. A protože stále platí, že mladí ležáci, staří žebráci, tak jsem hned po snídani vyrazil ven. Úplně stejně jsem takhle vyrazil i vloni. Vše bylo pocukrováno čerstvým sněhovým popraškem a mile mě překvapilo, jak skoro nikdo venku nebyl. Letos to bylo trošku jiné. Po sněhu ani památky, zato byla pěkná zima a pro změnu mlha jako včera. Stejná byla akorát absence lidí. Většina vyspávala, tvrdší jedinci ještě slavili a tak jsem potkával vlastně jen uklízecí čety. Šel jsem na Vyšehrad, protože kam jinam jít na Nový rok, že? Cestou jsem si říkal, že bych mohl jít na vyhlídku, kousek od Galerie Vyšehrad a zkusit vyfotit pražské mosty v mlze. Jdu tedy rychlým krokem, ab