Příběhy fotek

Odpočívající batoh Je čtvrtek, 11.8.2016 a já se s Veru nacházíme , jako obvykle,  na dovolené pod stanem na Malé Skále. Dohodli jsme se, že dnes vyrazíme do Besedických skal. Vedlo nás k tomu několik důvodů. Za prvé jsme tam rok nebyli, za druhé se nám tam líbí, za třetí to není daleko a za čtvrté Veru za tři dny odjíždí a byla by škoda, kdybychom nezkontrolovali, zda Besedická hospoda stále stojí. Vyrážíme tedy po červené a za chvilku už funíme do kopce. Pro ty, co to tam neznají přikládám krátké vysvětlení.Besedické skalní město je od Malé Skály co by kamenem dohodil. Je fakt blízko, ale taky dost vysoko. Během jednoho kilometru vystoupáte 220 metrů a to se zapotí nejen tlouštíci, jako jsem já :) Lezeme do kopce. U velkého kamene dáváme krátký odpočinek a doplňujeme tekutiny. Jdeme dál, míjíme lavičku a v tu chvíli Veru napadlo, že si odskočí. Pokládá svůj batoh na lavičku a mizí v houští. Stojím opodál, koukám a vidím, jak se černý batoh schovává do stínů a jak sluneční papr

Polonahá zeď Je neděle, 10.7.2016, J. mi odjela domů a já rázem nevím, co s načatým odpolednem. A když nevím, a neprší, tak většinou popadnu foťák a jdu ven. Stejně tak i dnes.  Seběhl jsem dolů na nábřeží s úmyslem projít se po náplavce a zkusit nějaký ten street. Samozřejmě, jako vždycky, jsem nenašel odvahu a tak na to kašlu a jdu na Karlovo náměstí. Procházím kolem nemocnic a mířím nahoru do kopce až na křižovatku s Kateřinskou a Viničnou ulicí. Zatočím do Viničné a mířím k místu, kde jsem se poprvé nadechl a zakřičel. A jak tak jdu, tak najednou vidím opadanou omítku ze zdi. Snažím se v tom najít nějaký obrazec, ale nejsem Vladimír Boudník, viz tuto ukázku , a tak jen čistě minimalisticky fotím předěl omítky na diagonálu. Vypadá to takhle. Dál pokračuji až k porodnici, tam se opět stáčím doprava a jdu Apolinářskou až dolů k Vltavě a podél vody mířím do Podolí. Zase lezu do kopce a konečně jsem doma. V postprocesu převádím do černobíla, trošku si pohraji s černým a

Uschlina Zanechme za sebou teplé počasí posledních dní a přenesme se do Orlických hor, konkrétně do Deštného a otočme kalendář na prvního března roku 2016. Je krátce po obědě a zrovna jsem vyrazil ven na procházku s úmyslem něco vyfotit.  Nejprve mířím do Jedlové ke sjezdovce, míjím stánek s občerstvením, který, pro příliš velkou frontu nechávám bez povšimnutí a pokračuji dál až k říčce Bělé. Tu přecházím po mostě a jdu dál po červené turistické značce. Už několikrát jsem po ní chtěl jít, ale buď bylo moc sněhu a jít se po ní nedalo, nebo bylo moc bláta a bylo to ještě horší. Tentokrát je situace ideální. Je pod nulou a sněhu málo, takže mohu jít po louce, kudy značka vede, a nebořím se. Kochám se nejen krásnými výhledy, ale i drobnými detaily. Co se mi ovšem líbí nejvíc, je spojení sněhu, trávy a vody, což skýtala menší bažina, ze které vyvěral potůček, ale ať jsem se snažil sebevíc, kloudná fotka z toho nebyla. Najednou mi v kapse začal zvonit telefon. Volal zákazník, že má

Vandr do Skoků Izimka a Veverku znám velkou spoustu let. Tak nějak o sobě navzájem víme, že občas každý z nás vyrazíme na vandr. Ale nikdy jsme nevyrazili spolu. A to se změnilo skoro přesně před rokem. Dohodli jsme se, že nás Izimek vezme do kraje svého mládí, a že si vyrazíme podél řeky Střely z Toužimi do Žlutic, a že po cestě navštívíme poutní místo Skoky. Jelikož je v místě dopravní obslužnost spíš horší, než lepší, dohodli jsem se, že pojedeme dvěma auty. V pátek 3.6.2016 nabírám Veverku a mažeme směr Chyše, kde máme v místním pivovaru sraz. Dorážíme tam jako první a hned se vrháme do jídla. Když jsme přibližně v půlce, přijíždí Izimek, a ačkoliv se mu snažíme schovat, přesto nás nachází a představuje nám svojí Klárku. Po chutné krmi sedáme do aut a jedeme směr Toužim. Po několika logistických problémech a horečnatých přesunech se konečně dostáváme ke kýženému stavu, kdy jedno auto máme ve Žluticích, druhé u Toužimi, jsme všichni spolu a můžeme konečně vyrazit. Do toho vše

Sněhová pláň Je sobota, 23. ledna roku 2016 a už od rána sněží. Čirou náhodou se nacházím u svých rodičů ve Vinoři a když vidím, jak pěkně chumelí, tak se začínám těšit na zimní focení. Kolem jedenácté chumelení ustává a já se začínám chystat ven. Ukecat mojí matičku, aby šla se mnou, není vůbec žádný problém, neboť je celá po mně a za chvíli vyrážíme. Všechno je krásně bílé, dokonce i Mladoboleslavská ulice je pod sněhem a všude je takové to měkké ticho, které je slyšet, jen když přestane chumelit.  Vydáváme se do hájku a míříme do Ctěnic. Cestou obdivuji zasněžené větvičky s vysokou vrstvou sněhu. Snažím se je vyfotit, ale jako obvykle se mi to nedaří. Ona se zasněžená větvička na bílém pozadí fotí fakt blbě. No, třeba se mi to někdy povede. Ve Ctěnicích se pouštíme úvozem do Přezletic. Nalevo se zvedá úvoz a tvoří mez pole, které pak pokračuje do dálky, a na jeho konci rostou stromy v jakémsi remízku. Chvilku na to koukám a pak dostávám nápad. Trochu se přikrčím, ostřím na