Příběhy fotek

Nahá zeď Je neděle, třetího prosince dopoledne, a já vyrážím s foťákem ven. Kutálím se dolů kopcem do Podolí, odkud se tramvají přesouvám k Jiráskovu mostu. Courám se Zderazem, přecházím nejprve Myslíkovou a potom i Národní a přes Bartolomějskou se prosmyknu kolem rotundy a mířím do Liliové, která mě dovede až ke Klementinu. Zde se dozvídám, že nenavštívím místní věž, ze které musí být krásný výhled na Prahu a tak pokračuji Platnéřskou ke Staromáku, kterému se obloukem vyhnu přes Pařížskou a Širokou a nakonec skončím v Dlouhé. A když už jsem v Dlouhé tak se ještě vrátím kousek zpátky a projdu si uličky kolem Haštala. A v jedné z nich vidím zeď, po které se pnou větvičky psího vína, které je teď už opadané. Tento pohled mě tak zaujal, že jsem si to musel vyfotit. Úpravy jsem ani moc nedělal, nebyly zapotřebí. Jen jsem zvedl expozici, doostřil, zvětšil kontrast a tím to haslo. Básnička je o tom, co si chudák zeď má počnout, když je celá nahá. Moje naivita - Nahá

Dohnali jsme přítomnost Ptáte se co je to za blbost?  Jak lze dohnat přítomnost? Je to prosté. Zítřejší příběh je o fotce, kterou jsem vyfotil před necelým měsícem, a v této chvíli je poslední v Mojí naivitě. Tudíž jsem vyprávěním o fotkách dohnal sám sebe.  Ještě nějakou dobu budu psát o fotkách, které se do Mojí naivity nedostaly, přesto si myslím, že jsou nějakým způsobem zajímavé. Buď ony, nebo příběh, který za nimi je.  No a pak už mi nezbude nic jiného, než víc fotit, v horším případě už nebudou články v blogu vycházet každý čtvrtek, jako doposud. Každopádně všem děkuji. M.

Plující list Je druhý říjnový týden tohoto roku, v nové práci mám už po zkušební době, a proto si beru týden dovolené. A chci fotit podzim. Bohužel první půlka týdne propršela, takže jsem nikam nemohl, ale ve čtvrtek už to vypadalo dobře a tak jsem se vypravil do Stromovky. Tam bude ta správná podzimní nálada. Vylézám z tramvaje a jdu kolem Planetária ke Šlechtově restauraci. A najednou to vidím! Skoro všude jsou nataženy pásky se zákazem vstupu a úplně všude lidé v oranžových vestách, kteří uklízejí spadané listí ... No, to je teda paráda.  Každopádně, když už jsem tu, tak si dělám alespoň pořádnou procházku. Hlavně se motám kolem nových rybníčků. Přes jeden vede dřevěné molo. Je to celkem dobrý nápad, že ho tu postavili. Člověk jde pár centimetrů nad hladinou a může se kochat. Bohužel ale asi projektanti nepomysleli na zde všudypřítomné vodní ptactvo, které molo používá zřejmě jako záchod, protože je celé kompletně pobobkované :) Jdu dál a přicházím k takovému jakoby zál

Růžička Byla jednou jedna růžička ... ne, nebojte, nebude to jako před týdnem :) Začnu tedy jinak. V Chrástě máme pergolu. A po jedné její straně je porostlá popínavými růžemi. A aby to nebylo na jedno brdo, tak to jsou růže červené, potom žluté a nakonec růžové. A dalo by se říct, že kvetou od jara do podzimu.  Takže z toho vyplývá, že když vůbec nemám co fotit, tak tady skoro vždycky něco najdu. Nejinak tomu bylo i ... datum ... Na zahradě mrtvo, pusto, prázdno a já měl zrovna takovou chuť něco vyfotit. Šel jsem se tedy podívat k pergola a tam toho taky moc nebylo. Většina růží byla už odkvetlá a ty co nebyly vypadaly přinejmenším divně. Obcházím to křovisko jak mlsnej kocour a pořád nemůžu nic objevit. Když už to chci celé zabalit, tak si všimnu jednoho poupátka úplně v koutě. No poupátka ... prostředek je poupátkovitý, ale pár lístků už má skoro odkvetlých a vůbec není pěkně do kulata, ale spíš do šišky. Ale toho by se přece dalo využít. Navíc je zrovna světlo takové

Dírky a cestičky Bylo nebylo, jedno semínko. A to semínko se zakutálelo do hlíny a vyklíčilo.  A nebo mu člověk pomohl a do té hlíny ho strčil. Z vyklíčeného semínka vyrostl maličký stromek, sluníčko ho hřálo a déšť ho zaléval.  A nebo mu člověk pomohl a zaléval ho, i když nepršelo. Stromek sílil a rostl, až z něj byl veliký strom. Sedali na něj ptáci a zpívali mu svoje písničky. Možná po něm lezly i veverky.  Jednoho dne začal starý velký strom chřadnout. Začaly mu schnout větve a přestalo na něm růst listí. Za to se v něm všude hemžili brouci a larvy. Strom to jednoho dne vzdal a skácel se k zemi.  A nebo mu člověk pomohl, ukrátil jeho trápení, a pokácel ho sám. Následně tělo mrtvého stromu rozřezal na špalky, aby mohl být strom i po své smrti užitečný. Nebudu předstírat, že se tento příběh stal. Kompletně celý jsem si ho právě teď vymyslel. Ale stát se mohl. Pravda je taková, že jsem objevil uschlý špalek za kůlnou u plotu u našeho domu v Chrástě. Špalek byl v míst