Příběhy fotek

Slunovrat Je Štědrý den roku 2013. S J. jsme se ještě nenašli, tudíž, abych nebyl na Ježíška doma sám, tak jsem odjel do Chrástu, kde jsem trávil Vánoce s rodiči, sestrou, synovcem a tetou. No a víte jak to při takových příležitostech chodí. Všude hromady cukroví i jiných sladkostí, z táců plných obložených chlebíčků, jakoby ani neubývalo a v televizi jedna pohádka za druhou.  A za pár hodin už přiletí Ježíšek i se svým předvojem - smaženým kaprem s bramborovým salátem.  A abych je do sebe vůbec mohl nasoukat, tak jsem se rozhodl, že půjdu ven. A vezmu sebou foťák. A tak jsem šel. Sice platí, že cesta je cíl, ale chce to i nějaký směr a tak se sám se sebou dohodnu, že se půjdu projít kolem pískovny. Je od nás vzdálená asi tak kilák a půl, takže to není daleko. Cesta mi vesele ubíhá a za nedlouho jsem u pískovny. Vydávám se po jejím břehu, nad hlavou se mi honí mraky a najednou mezi nimi začne svítit sluníčko.  A v tu chvíli si uvědomuji, že je tři dny po slunovratu a že se

Jak jsem fotil letadla Je neděle, třináctého listopadu, roku 2016. Kromě normální práce jsem o víkendech i brigádničil, ale tuhle neděli jsem si udělal volno, protože hrozilo, že mi už hrábne. Celé dopoledne jsem prospal, takže jsem začal den obědem, a pak přemýšlel, co dál. A napadl mě nápad, že se pojedu podívat do Letňan na letiště, jestli tam nebude něco zajímavého k focení. V Letňanech vylézám z metra a mířím k letišti. Počasí bylo jak malované, sluníčko svítilo, občas nějaký ten mráček, a do toho modrá obloha. U letiště vylézám na takový malý val, čímž se dostávám tak dva a půl metru nad okolní povrch a vyhlížím letadla. Ale žádná neletí, všude je úplně mrtvo. Piloti zřejmě tráví husy a knedlíky, co měli k obědu. Zatímco čekám, tak přemýšlím, jakým způsobem budu fotit. Určitě chci zkusit panning. To je taková ta fotka, jak je na ní rychle se pohybující objekt ostrý a vše kolem je rozmazané. Tudíž to bude chtít delší čas. Také ale hrozí, že se mi žádná taková fotka nepovede

Verunka a káně Tato fotka vznikla roku 2014, když jsem byl s Veru na dovolené, jak jinak, než pod stanem a kde jinde, než v campu na Malé Skále. Byla středa, třináctého srpna, a my jsme vyrazili na vlak do Turnova, tam přestoupili na lokálku a vystoupili na zastávce Ktová.  A před námi se tyčí Trosky. Ještě než se vydáme k této úžasné zřícenině, trošku odbočím. S Veru bývaly výlety utrpením. V prvních pěti minutách jsem se stihnul dozvědět, že se nudí a po dalších deseti minutách jí začly bolet nohy, o čemž mi v pravidelných intervalech dávala vědět. Po prvních třech kilometrech se už nemohla hnout a já neměl daleko k vraždě. Dokonce se neostýchala používat takové nefér prostředky jako kňourání a fňukání a všeobecně byla až neobyčejně protivná. Občas se tyto stavy daly přerušit návštěvou nějakého občerstvovacího zařízení, ale po nějaké době se vše opakovalo. A to se zlomilo v okamžiku, kdy jsme vystoupili z vlaku, na té malebné zastávce. Veru mi ukradla šátek s lebkami, uvázal

Novoroční procházka Letos, stejně jako loni i předloni, se mi poštěstilo neslavit silvestra. Už to nebylo z důvodů pracovního nasazení, bylo to spíš ze zachování této tradice. Ráno mě nic nebolí a můžu hned vyrazit na procházku po téměř prázdné Praze. Začínám tradičně na Vyšehradě, a potom pokračuji přes náplavku a pak se rozhodnu, kam dál. Stejně tak to bylo i letos. V devět vyrážím na Vyšehrad. Všude ticho jak z apokalyptického filmu. Vstupuji Táborskou bránou. U Špičky potkávám dva lidi. Pokračuji dál Leopoldovou branou. Cestou k rotundě sv. Martina už jsem opět sám. Odbočuji doleva k basilice sv. Petra a Pavla. Stále jsem sám, ticho ruší jen moje kroky a vrzání brašny na foťák. Pokračuji k Letní scéně. U ní potkávám jednoho metaře, který má strašně moc práce. Dál jdu po hradbách a opět nepotkávám živou duši. A na dalším úseku hradeb taktéž prázdno. U Gorlice jsem se dal doprava do ulice V pevnosti, která byla rovněž prázdná. Prošel