Příběhy fotek

Klávesy Je pozdní jaro roku 2015, ještě ke všemu neděle, a já se po obědě líně válím u počítače. Lezu po Facebooku, čtu noviny, občas kliknu do nějaké hry. Najednou mě praští do očí výzva od kamarádky T. Stěhuje se a rozdává věci, které nechce. Koukám na seznam a mezi spoustou věcí objevuji malé, elektronické klávesy. A jelikož jsem je vždycky chtěl, a doma mám hudebních nástrojů málo (jen tři), neváhal jsem a klávesy si zarezervoval.  Pak už stačilo jen vzít Veru, skočit do auta a vyrazit. Po cestě zpátky mi začalo být podezřelé, jak si je Veru, s leskem v očích, prohlíží. Doma jsem je zapojil a zkusil. Hrály úžasně. A to bylo naposledy, co jsem si na ně zahrál, protože si je zabrala Veru a už si je nechala. Dokonce si je odvezla domů, což se skoro vůbec nestává. Uběhlo pár týdnů a nastaly prázdniny. Večer s Veru koukáme na televizi v našem pokojíku v Chrástu a mě padá zrak na klávesy, ležící na zemi. Střídání bílých a černých klapek se mi líbilo tak, že jsem sáhnul p

Valdek Je pátek, 15.5.2015  a já se nemůžu dočkat. Začíná totiž jarní vandr a nevyrážíme nikam jinam, než do bývalého vojenského prostoru Brdy, konkrétně na Valdek. Kdysi jsem na vojenských Brdech párkrát byl. Byly to výpravy velmi dobrodružné až adrenalinové, neb se tam nesmělo a důsledky chycení byly nedozírné. Na Valdeku jsme byli dvakrát, ale mohlo se tam jen v noci, protože hned vedle sídlila vojenská posádka. O to víc jsem se těšil teď. Potkali jsme se v Jincích a po krátké pauze v Ešce vyrážíme. Cesta vesele ubíhá a zanedlouho necháváme Ohrazenici za sebou a vstupujeme do lesa. A za několik dalších kilometrů přicházíme ke kempíku u Červeného potoka, od Valdeku jen co by kamenem dohodil.  Sbíráme dříví, děláme oheň, vaříme čaj, pečeme buřty a v pauzách mezi kecáním hraje Mejdlo na kytaru. Ráno, jako obvykle, vstávám první a snažím se rozhýbat bolavé, otlačené tělo. Po mohutné snídani vyrážíme. Přicházíme na Valdek a konečně ho vidím v denním světle. Je prostě krá

Tunel Všechno začalo 23. dubna 2013. Někde jsem objevil reklamu na stránku www.prahouturistickou.cz , kde se nachází kalendář různých větších i menších turistických akcí, a to nejen o víkendech, ale i ve všední den. No a na úterý 23.4. byla vypsaná procházka po pražských tunelech a bunkrech.  Ukecat mojí milovanou matičku nebyl problém, neb je celá já, a v úterý odpoledne po práci se potkáváme v Karlíně, registrujeme se na startu, dostáváme itinerář a vyrážíme. Procházíme tunelem z Karlína na Žižkov. Na pravé straně jsou dveře, které vedou do protiatomového bunkru. Kdysi tam dokonce byla chvíli hospoda, ale nestihl jsem se tam jít podívat. Po zdolání tohoto tunelu nás cesta vede po cyklostezce na vrchu Vítkově, která kopíruje dřívější železniční trať. Cesta je plná lidí, prohání se tu cyklisté, bruslaři a do toho se přidáváme my, chodci.  Jdeme dál, kocháme se nevšedním pohledem na zadní trakty žižkovských činžáků, a přicházíme k druhému tunelu. Říká se, že má ještě strop čern

Pět hrnků čaje 11.10.2014 Tak … sedím ve vlaku, který má odjezd ve vražedných 6:50 a těším se. Jedu totiž na Plešivec.  Když tak zapátrám v hlavě, tak jsem se ve vlaku směrem Plešivec těšil vždycky.  Plešivec … kopec kopců, kopec trampů, kopec plný tajemna. Jezdíval jsem tam na nejlepší a nejkrásnější srub, jaký jsem kdy viděl, jezdíval jsem tam na Dyagonálu Y. A protože vše jednou skončí, tak skončilo i moje ježdění a skončila i Dyagonála.  Ale Plešivec zůstal. A já teď na něj jedu a těším se. Těším se trochu jinak, než když jsem tam byl vloni v létě s J. To jsem tam jel snad po dvaceti letech a vůbec netušil, jestli tam najdu známá místa. Těším se trochu jinak, než když jsem tam byl letos koncem dubna se starou bandou. To jsem se těšil s obavou, zda vůbec ještě umím „ … objevit kytku v lomu, prásknout sebou pod smrk na holou zem. “ No a uměl jsem to a přežil jsem. Sice s virózou, ale přežil.  Teď se těším jinak. Jedu tam sám s foťákem a budu fotit, chodit, vzp

Kotě Je sobota, 13.6.2015 a jsem s Veru u J. a D. na víkendu. Před pár hodinami jsme se vrátili z výletu. Byli jsme se podívat na Skryjská jezírka a tak strašně jsem zmokli, že se vlastně ještě teď dosušujeme. Ale jinak to byl výlet moc pěkný. Sedíme pod altánem a přemýšlíme, co s načatým večerem, když tu se k nám přimotala dvě koťata, kočička s kocourkem. Okamžitě byly odloveny a počalo hromadné muchlování. Přece jenom, pohladit si kotě je skvělá věc. Naštěstí mám foťák po ruce, tak se můžu pokusit o nějakou kočičí fotku. Snažím se vyfotit kocourka, který je pěkně huňatý, ale ten lump se pořád vrtí a vždycky, když na něj kouknu objektivem, tak buď otočí hlavu na stranu, nebo rovnou zdrhne. Nakonec ho J. bere na ruku a snaží se ho hlazením uklidnit. Nenápadně se přibližuji a stihnu prásknout dvě fotky, než se zase otočí. Na jedné už kouká zase jinam, ale druhá vypadá dobře. Krásné koťátko mi kouká přímo do objektivu svýma velkýma, modrýma očima. Normálně bych udělal půl kroku d