Pět hrnků čaje

Pět hrnků čaje

11.10.2014

Tak … sedím ve vlaku, který má odjezd ve vražedných 6:50 a těším se. Jedu totiž na Plešivec. 

Když tak zapátrám v hlavě, tak jsem se ve vlaku směrem Plešivec těšil vždycky. 
Plešivec … kopec kopců, kopec trampů, kopec plný tajemna. Jezdíval jsem tam na nejlepší a nejkrásnější srub, jaký jsem kdy viděl, jezdíval jsem tam na Dyagonálu Y. A protože vše jednou skončí, tak skončilo i moje ježdění a skončila i Dyagonála. 

Ale Plešivec zůstal. A já teď na něj jedu a těším se. Těším se trochu jinak, než když jsem tam byl vloni v létě s J. To jsem tam jel snad po dvaceti letech a vůbec netušil, jestli tam najdu známá místa. Těším se trochu jinak, než když jsem tam byl letos koncem dubna se starou bandou. To jsem se těšil s obavou, zda vůbec ještě umím „ … objevit kytku v lomu, prásknout sebou pod smrk na holou zem.“ No a uměl jsem to a přežil jsem. Sice s virózou, ale přežil. 

Teď se těším jinak. Jedu tam sám s foťákem a budu fotit, chodit, vzpomínat … otevřu stavidla sentimentality a nechám se unášet jejími vlnami. Jedu sám a mám sebou termosku s čajem. Máte rádi čaj? Baví mě pít horký čaj, odpočívat a nechat plynout myšlenky. Termoska je litrová a je na ní dvoudecový hrníček. 

Mám tedy pět hrníčků čaje a každý z nich vypiju na jednom z pěti zásadních míst na Plešivci.

Hrnek první – Smaragdové jezírko

Plešivecké, či Smaragdové jezírko – zatopený lom. Není nijak zvlášť velké, ani nijak malé. Ani moc hezké není a ošklivé už vůbec ne. Leží na turistických značkách, takže o něm ví každý a není problém se k němu dostat. Má ale svoje kouzlo. Dokonce o něm píše i Marko Čermák. Voda je v něm spíš špinavá, než čistá a je … brrrr … strašně studená. Vždycky jsem si říkal, že se tam vykoupu, ale nikdy nebylo takové horko, abych tam vlezl. Občas jsme zde dávali pauzu před výstupem na Dyagonálu. Bylo třeba trochu zakouřit plíce a odpočinout nohám.

Hrnek druhý – Dyagonála Y

Tady to bylo. Tady stála Dyagonála Y. Na tomhle místě bylo ohniště, tady stůl s dvěma lavicemi proti sobě. Támhle byl srub, tudy se chodilo na verandu a dveřmi dovnitř. Tady bylo malé ohniště dobré na ohřátí konzervy, uvaření polívky, nebo čaje. Hmmmm čaj. Hezky voní a díky termosce je pořád horký. Děkuji J., byl to úžasný nápad jí koupit. Tamhle, hned u stěny Dyagonály byl sloup, na který jsme věšeli býčí lebku, našeho Pána, který na nás dohlížel a chránil nás. A támhle byla udírna. Ale ona tam vlastně je pořád. Dám do ní plechovku se vzkazem, třeba tam bude i příště. A třeba tam někdo něco přidá. Taková keška, ke které není žádná souřadnice. A támhle se na skále dá poznat obraz našeho Pána. Je už oloupaný, nevýrazný, ale je tam pořád. A pár let tu ještě bude.

Hrnek třetí – Yukon

Jsem na místě, kde jsem spal poprvé na Plešivci, camp Yukon. Vzal mě sem Miroš – kamarád a spolužák mého švagra. Jeli jsme na trampskou svatbu, která se konala na Haďárně. Asi nechtěl jet sám, tak mě, šestnáctileté ucho, sem vzal. Yukon byl hezký, malý srub, ale měl jednu nevýhodu. Postele byly konstrukčně řešeny tak, že kmínky, ze kterých byly složeny, ležely napříč postelí a ne podélně, takže člověka pořád něco tlačilo. Ale co, byli jsme tvrdý chlapi, tak to nevadilo. Teď je tu jen obrys z kamenů na zemi, mezi nimi lavička a opálené nejbližší stromy. Smutno pohleďet. Ještě že kluci Dyagonálu zbourali, asi bych neunesl podobný pohled.

Hrnek čtvrtý – Čertova kazatelna

Krásné místo. Někdy mylně nazýváno vrcholem Plešivce, ale ten je ve skutečnosti o kousek vedle. Úžasný výhled na Ostrý. Taky na Felbabku a Podluhy … jo Podluhy. Miki má doma ještě kámen se zkamenělou žížalou. Jedna epizodka z tisíce jiných. A vždycky potěší, když na ní přijde myšlenka. Jsou vidět i vojenské Brdy. Tam jsme také občas zavítali, ale museli jsme si dávat bacha, kdyby nás někdo chytil, tak by to byl pěknej průšvih. Piju čaj a před očima vidím, jak tu jsme o svatojánské noci a čekáme, až z Ostrého o půlnoci přiletí rarášek. Rarášek nepřiletěl, ale viděli jsme nějakou vojenskou kolonu. Někdy jsme sem šli jen tak, koukat do dálky, vzpomínat, kde jsme už byli, plánovat, kam ještě pojedem. Věřte mi, že je tu krásně. A klidně sem můžete přijet na výlet.

Hrnek pátý – Haďárna

Haďárna – spíš přístřešek než cokoliv jiného. Stěny z kamenů do výšky jednoho metru, na tom klády a na kládách plachta či igelit. Sem jsem přijel jednou o Velikonocích. Všude sníh, zima a nikde nikdo. Naivně jsem čekal, že tu někoho potkám a přitom kolem nebylo ani živáčka. Byla to má druhá návštěva Plešivce, asi půl roku po té první. Byl to rok 1987, 1988, nebo 1989? Nevím. Záleží na tom? Asi ne. Stál jsem tam a nevěděl, co dál. Naštěstí šel kolem Vidlák s Vakem a vzali mě na Dyagonálu. A tak to vlastně všechno začalo. Souhrou náhod jsem se dostal na nejlepší camp, jaký kdy existoval.

Děkuji Tukane, náš táto a šerife. Děkuji Miki, v té době můj téměř brácho. Děkuji Kolouchu, Chosé, Bille, Pavle, Cikáne, Rejpalko, Mejdlo, Irčo, Jano, Evo, Ivano, Vidíme, Blecho, Opičáku, Nítěnko, Pinďo, Švejku, Skippy, Lucko, Terezko, Lišáku, Vřeštidlo, Rádžo, Vaku, Vidláku, Majku, Vykulenče, Piškote, Batíku, Hvězdičko, Kódle, Štístko, Veverko, Hurvínku, Svaťko, Choroši a Bobe Krahujče. Děkuji tam nahoru i tobě Toulavej i tobě Willi. A omlouvám se všem, na které jsem zapomněl. Paměť není spolehlivá, ale někde uvnitř vás mám všechny.

Čaj mám vypitý a je čas jít na vlak. Trošku tu prší, ale koukám, že jen od mých očí dolů. Však ono se vyčasí. Půjdu do Lochovic, ať si to ještě užiju. Určitě bude po cestě co fotit.