Příběhy fotek

Kolemjdoucí  ( původní název byl Florentinum) V únoru jsem si koupil nový objektiv a těšil se, až ho někdy pořádně vyzkouším. Ale pořád bylo venku ošklivo a zima, a když už konečně bylo hezky, tak jsem měl pohotovost a musel zůstat doma. Změnit se to mělo v sobotu třetího nebo neděli čtvrtého března. Sobota ještě nebyla nic moc, ale v neděli se občas ukázalo i modré nebe a tak jsem vzal foťák a vyrazil ven. Nejdřív jsem se skutálel z kopce do Podolí, tam vlezl do tramvaje a vylezl na Staroměstské. Šel jsem k židovskému hřbitovu, ale zase tam bylo tolik lidí, že už jsem se pomalu smířil s tím, že už na něj v životě nepůjdu. Šel jsem dál na Staroměstské náměstí, pak se motal kolem Týnského chrámu a v přilehlých uličkách, ale nevyfotil jsem ani jednu fotku. Prostě jsem nic neviděl, nic mě nenapadlo, nic mě nechytlo ... Jdu dál kolem kostela sv. Jakuba, Templovou, Celetnou ... u Hybernů se rozhoduji, že se půjdu podívat na Masarykovo nádraží, ale ani tam nic. No, co se dá

Jak jsem fotil letadla II Byla sobota, 29. dubna 2017, a já byl zrovna u J. a D. Bylo ráno a zrovna jsme vymýšleli, co podnikneme. A nakonec jsme se dohodli, že skočíme do auta a pojedeme se podívat do Kněževsi na letadla. A tak to taky bylo.  Najít Kněževes nebyl problém, zaparkovat taky ne a dojít na vyhlídkovou plošinu už vůbec ne. Byl to prostě bezproblémový výlet.  Na plošině už bylo pár lidí, ale žádný nával, takže jsme se v klidu uvelebili u zábradlí a začali se kochat přistávajícími i startujícími letadly. Nějací lidé tam i rádiem odposlouchávali radiovou komunikaci mezi letadly a věží, ale vůbec jsem tomu nerozuměl.  Fotil jsem opět na dva způsoby, stejně jako když jsem fotil letadla v Letňanech , ale dnes k tomu přibyl ještě jeden efekt a to zakouření od gum v okamžiku, kdy se pneumatika podvozku dotkne runwaye. A jestli se mi to povedlo, můžete zjistit na následujících fotkách.

Noční Kozelská náplavka V roce 2015 dostala Veru k Vánocům stativ.  A protože na Boží hod jí vyzvedávám a jedeme do Chrástu, tak se mi s ním hned pochlubila a vzala ho sebou. Tím vznikla i naše tradice Božohodových společných fotek. Ale to je jiný příběh.  Důležité pro ten dnešní je, že Veru přivezla stativ, a já s ním hned další den udělal pokus. Dlouho mě totiž lákalo udělat noční fotku a se stativem to přece bude brnkačka. A tak jsme se na Štěpána po večeři sebrali a šli ven zkusit nějakou noční fotku vytvořit. Nejdřív jsme zamířili do Kozel na náplavku. V rychlosti jsem to tam skouknul a hned začal vybalovat fotografické nádobíčko. Bylo nutno zvolit takovou kompozici, aby se zabíralo hodně vodní hladiny, která by se měla, vlivem dlouhého času expozice, vyleštit do hladka. Také by bylo záhodno, aby do záběru nepadalo světlo z pouličního osvětlení, případně z okolních domů. Když už mám přibližně vybráno, co budu fotit, přichází na řadu poměrně důležitá otázka a to, kam z

Modrovláska Je středa, jedenáctého října roku 2017, a zrovna mám dovolenou. Mám jí celý týden, protože v létě jsem vlastně žádnou neměl, takže jsem se na ní už dopředu těšil a plánoval, jak budu každý den někde fotit. Je středa ráno a nemám ještě ani jednu fotku. V pondělí a v úterý bylo tak hnusně, že jsem ani nikam nešel a proto je dnes ten první den dovolené, kdy beru foťák a vyrážím ven.  A nejdu nikam daleko. Rozhodl jsem se, že prozkoumám Bastion na Karlově, což je od mého domova jen kousek. Takže ještě skočím na nákup, zalenoším si, dám si oběd, odpočinu si a někdy po druhé odpolední se už konečně dostávám ven. Jdu směrem k Nuselskému mostu, přecházím ho a chvilku se motám kolem k ostela Panny Marie a sv. Karla Velikého. A potom beru směr Bastion. Prolézám kde se co dá a kochám se krásnými výhledy na Vyšehrad a Prahu všeobecně. Pochopitelně také všechno fotím. Co mě ale zaujme víc, než pražská panoramata, tak to jsou kovové sochy od Radka Andrleho, které v Bastionu tvoř

Umírající květiny Byla neděle, dvacátého listopadu roku 2016. Stejně jako před týdnem, kdy jsem fotil v Letňanech letadla , jsem se rozhodl, že v neděli nepůjdu na brigádu a udělám si volno. Přece jenom nějaký odpočinek je zapotřebí. A protože bylo venku sychravo a ponuro, tak jsem se rozhodl, že půjdu na Olšanské hřbitovy zkusit ulovit nějakou smutnou fotku. Jenže to znamenalo nejdřív vstát, provést hygienu, zjistit, že na snídani je pozdě, takže si rovnou dát oběd a pak už jsem mohl pomaloučku, žádný spěch, vyrazit. Metrem a pak ještě jiným metrem, jsem se dostal na Floru a prvním vchodem vstoupil na hřbitov. Dal jsem se doleva, do velmi starého oddělení, kde se nacházejí nejen hroby, ale i hrobky. Některé byly v dost ubohém stavu, některé byly pobořeny, ať už vandaly nebo zubem času, případně kvůli kořenům okolo rostoucích stromů. Připočtu-li k tomu spoustu spadaného listí, a i počasí, tak to byl opravdu velmi ponurý pohled. Procházel jsem se v tom klidu a tichu a fotil, co se

Putování za Šlechtičnou Mám rád železnici a věci k ní náležící. Tratě, výhybky, návěstí, hradla, hlásky, stavědla, nádraží, depa, vagóny, lokomotivy - prostě všechno, co k železnici patří.  A nejraději mám věci unikátní a těžko dnes už spatřitelné.  A mezi ně řadím i parní lokomotivy a historické vagóny. A jelikož jsem se dočetl, že na Karlštejnské vinobraní jezdí historický vlak tažený parní lokomotivou 475.1 zvanou Šlechtična, byla rozhodnuto. Pojedeme s J. hned ráno na Karlštejn parní mašinkou a potom půjdeme podél tratě na Prahu a budeme jí fotit, až nás bude míjet. Ten správný den byla sobota 27. září roku 2014. Vstáváme brzy, děláme sváču do batohu, přihazujeme termosku s čajem a vyrážíme na Smíchovské nádraží. Přicházíme na něj s dostatečným předstihem. Vlak již stojí na nástupišti a já hned tasím foťák a fotím, co se dá. Na nádraží byla poměrně tma, tak jsem většinu focení nechal do cíle. Tušil jsem, že na Karlštejně to bude lepší. Je krásná, že jo? A

Slunovrat Je Štědrý den roku 2013. S J. jsme se ještě nenašli, tudíž, abych nebyl na Ježíška doma sám, tak jsem odjel do Chrástu, kde jsem trávil Vánoce s rodiči, sestrou, synovcem a tetou. No a víte jak to při takových příležitostech chodí. Všude hromady cukroví i jiných sladkostí, z táců plných obložených chlebíčků, jakoby ani neubývalo a v televizi jedna pohádka za druhou.  A za pár hodin už přiletí Ježíšek i se svým předvojem - smaženým kaprem s bramborovým salátem.  A abych je do sebe vůbec mohl nasoukat, tak jsem se rozhodl, že půjdu ven. A vezmu sebou foťák. A tak jsem šel. Sice platí, že cesta je cíl, ale chce to i nějaký směr a tak se sám se sebou dohodnu, že se půjdu projít kolem pískovny. Je od nás vzdálená asi tak kilák a půl, takže to není daleko. Cesta mi vesele ubíhá a za nedlouho jsem u pískovny. Vydávám se po jejím břehu, nad hlavou se mi honí mraky a najednou mezi nimi začne svítit sluníčko.  A v tu chvíli si uvědomuji, že je tři dny po slunovratu a že se

Jak jsem fotil letadla Je neděle, třináctého listopadu, roku 2016. Kromě normální práce jsem o víkendech i brigádničil, ale tuhle neděli jsem si udělal volno, protože hrozilo, že mi už hrábne. Celé dopoledne jsem prospal, takže jsem začal den obědem, a pak přemýšlel, co dál. A napadl mě nápad, že se pojedu podívat do Letňan na letiště, jestli tam nebude něco zajímavého k focení. V Letňanech vylézám z metra a mířím k letišti. Počasí bylo jak malované, sluníčko svítilo, občas nějaký ten mráček, a do toho modrá obloha. U letiště vylézám na takový malý val, čímž se dostávám tak dva a půl metru nad okolní povrch a vyhlížím letadla. Ale žádná neletí, všude je úplně mrtvo. Piloti zřejmě tráví husy a knedlíky, co měli k obědu. Zatímco čekám, tak přemýšlím, jakým způsobem budu fotit. Určitě chci zkusit panning. To je taková ta fotka, jak je na ní rychle se pohybující objekt ostrý a vše kolem je rozmazané. Tudíž to bude chtít delší čas. Také ale hrozí, že se mi žádná taková fotka nepovede

Verunka a káně Tato fotka vznikla roku 2014, když jsem byl s Veru na dovolené, jak jinak, než pod stanem a kde jinde, než v campu na Malé Skále. Byla středa, třináctého srpna, a my jsme vyrazili na vlak do Turnova, tam přestoupili na lokálku a vystoupili na zastávce Ktová.  A před námi se tyčí Trosky. Ještě než se vydáme k této úžasné zřícenině, trošku odbočím. S Veru bývaly výlety utrpením. V prvních pěti minutách jsem se stihnul dozvědět, že se nudí a po dalších deseti minutách jí začly bolet nohy, o čemž mi v pravidelných intervalech dávala vědět. Po prvních třech kilometrech se už nemohla hnout a já neměl daleko k vraždě. Dokonce se neostýchala používat takové nefér prostředky jako kňourání a fňukání a všeobecně byla až neobyčejně protivná. Občas se tyto stavy daly přerušit návštěvou nějakého občerstvovacího zařízení, ale po nějaké době se vše opakovalo. A to se zlomilo v okamžiku, kdy jsme vystoupili z vlaku, na té malebné zastávce. Veru mi ukradla šátek s lebkami, uvázal

Novoroční procházka Letos, stejně jako loni i předloni, se mi poštěstilo neslavit silvestra. Už to nebylo z důvodů pracovního nasazení, bylo to spíš ze zachování této tradice. Ráno mě nic nebolí a můžu hned vyrazit na procházku po téměř prázdné Praze. Začínám tradičně na Vyšehradě, a potom pokračuji přes náplavku a pak se rozhodnu, kam dál. Stejně tak to bylo i letos. V devět vyrážím na Vyšehrad. Všude ticho jak z apokalyptického filmu. Vstupuji Táborskou bránou. U Špičky potkávám dva lidi. Pokračuji dál Leopoldovou branou. Cestou k rotundě sv. Martina už jsem opět sám. Odbočuji doleva k basilice sv. Petra a Pavla. Stále jsem sám, ticho ruší jen moje kroky a vrzání brašny na foťák. Pokračuji k Letní scéně. U ní potkávám jednoho metaře, který má strašně moc práce. Dál jdu po hradbách a opět nepotkávám živou duši. A na dalším úseku hradeb taktéž prázdno. U Gorlice jsem se dal doprava do ulice V pevnosti, která byla rovněž prázdná. Prošel