Příběhy fotek

Veru a Eddie Je pátek,15. srpna 2014, a jsem s dcerou Veronikou na dovolené, jako obvykle pod stanem na Malé Skále. Na dnešní den jsme si objednali v půjčovně koloběžky s tím, že si sjedeme k Zrcadlové koze na oběd, tam koloběžky vrátíme, dojdeme do Dolánek a vrátíme se zpátky vlakem. Cesta proběhla v pohodě, když nepočítám malinkatý karambol hned, když jsem poprvé zmáčkl páčku od brzdy. Nesmí se brzdit moc, jinak člověk letí přes řidítka. Příště při každém brzdění radši vystrkuju zadek, abych dostal těžiště co nejvíc dozadu a pak už je to v pohodě. Přijeli jsme k Zrcadlové koze, vracíme koloběžky, objednáváme jídlo a jdeme si sednout na terasu. Chutně obědváme, když tu vidíme, jak se před terasou mihlo něco malého černého.  Prasátko!  Veru ho okamžitě pojmenovává jako Eddie a vrhá se k němu. Bohužel Eddie je vyjančený i z jiných dětí, takže jen něco zachrochtá a mizí neznámo kam. Nemáme čas ho hledat, musíme na vlak a tak Verunce slibuji, že se sem ještě pojedeme podívat.

Karlštejn Je sobota, 28. února ráno, a já radostí vyskakuji z postele. Konečně! Jedeme na výlet. Pracovní povinnosti na počátku roku byly tak mohutné, že jsem se prakticky nehnul od počítače a už mi to těžce lezlo na mozek. Budím J. a následně i D. a Veru. Ne u všech se moje nadšení potkává s pochopením. Některé pohledy, které po mně Veru vrhá, by se daly popsat i jako vražedné.  Konečně jsme nasnídáni a vypraveni a jdeme na vlak.  Vystupujeme v Karlštejně. Počasí nic moc, mraky se nám honí nad hlavou, ale hlavní je, že z nich nic nepadá. V podhradí nakupujeme pár blbostí, abychom děti předem odměnili za výstup k hradu, do kterého se vzápětí pouštíme. Já funím, J. trošku taky, děti zatím nenadávají.  Prohlídku hradu jsme zavrhli, bylo tam dost lidí a naše děti by nás za to taky nepochválily, takže prolézáme volně přístupné kouty a hradby. Studniční věž byla jako obvykle zavřená. Asi si fakt nezasloužím jí vidět. Ještě zdravě poobědváme hranolky, pečené buřtíky, sušenky a kdo v

Vandr do Rabštejna nad Střelou Je sobota, třicátého prvního října roku 2015 a já si užívám se svými kamarády podzimní vandr. Kdysi jsme spolu jezdili každý víkend, potom se dvacet let neviděli a teď si dopřáváme vandr dvakrát do roka. V pátek jsme se potkali v Mladoticích na nádraží, byla už tma a proto jsme ušli jen asi dva kilometry. Nacházíme vhodné místo, sbíráme dříví, pečeme buřty, vaříme čaj, pijeme rum a kecáme a kecáme, dokud nezalezeme do spacáků. Ráno vstávám, již tradičně, jako první. Připadalo mi, že jsem v noci vůbec nespal. Buď mi byla zima, nebo mě něco tlačilo, nebo mě Charlie ňufal k uchu. Sundavám noční jégrovky a lezu do nelidsky studeného oblečení. Kolem se válí jinovatka, ale nebe je blankytné, bez jediného mráčku. Courám po okolí, občas fotím a hlavně se snažím nezmrznout. Asi po hodině se začínají probouzet i ostatní a svorně mi klnou. Prý jsem celou noc chrápal a nemohli spát.  Po nezbytné snídani a zabalení věcí vyrážíme. Škrábeme se do kopce ke Stráži

Gaviál Byl dvacátý červenec roku 2014 a J. navrhla, že bychom mohli zajet v Praze do ZOO. Nebyl jsem tam drahně let, proto jsem s nadšením souhlasil, i když zrovna panovala krutá horka. ZOO mě jako obvykle nadchlo. Zvířata mám rád, a to jak živá, tak i tepelně upravená. Pravda, existují jisté výjimky, ale ty teď a tady nebudu rozebírat. Začali jsme v pavilonu Indonéská džungle, pokračovali přes lední medvědy a hrochy až k Africké savaně, dále kolem hyen (zdravím Papírovou hyenu ) ke slonům. Od nich kolem vlků a zubrů až k rozhledně, na kterou jsme sice nelezli, ale za to si pod ní dali sváču. Po naplnění břišních dutin, a po pokoukání na nejnovější pražský ostrov , pokračujeme kolem ptáků až k šelmám. Následují gorily, pelikáni a plameňáci. Pochopitelně celou dobu fotím vše, co se fotit dá, a někdy i to, co se moc dobře fotit nedá, neb je to buď daleko, nebo ve tmě. V ZOO, případně i u jiných zvířecích výběhů, si palčivě uvědomuji, že fakt potřebuji teleobjektiv. Na druhou stranu,