Vandr do Rabštejna nad Střelou
Vandr do Rabštejna nad Střelou
Je sobota, třicátého prvního října roku 2015 a já si užívám se svými kamarády podzimní vandr. Kdysi jsme spolu jezdili každý víkend, potom se dvacet let neviděli a teď si dopřáváme vandr dvakrát do roka.
V pátek jsme se potkali v Mladoticích na nádraží, byla už tma a proto jsme ušli jen asi dva kilometry. Nacházíme vhodné místo, sbíráme dříví, pečeme buřty, vaříme čaj, pijeme rum a kecáme a kecáme, dokud nezalezeme do spacáků.
Ráno vstávám, již tradičně, jako první. Připadalo mi, že jsem v noci vůbec nespal. Buď mi byla zima, nebo mě něco tlačilo, nebo mě Charlie ňufal k uchu. Sundavám noční jégrovky a lezu do nelidsky studeného oblečení. Kolem se válí jinovatka, ale nebe je blankytné, bez jediného mráčku. Courám po okolí, občas fotím a hlavně se snažím nezmrznout. Asi po hodině se začínají probouzet i ostatní a svorně mi klnou. Prý jsem celou noc chrápal a nemohli spát.
Po nezbytné snídani a zabalení věcí vyrážíme. Škrábeme se do kopce ke Strážišti. Zima mi už dávno není, zpocený jsem jako čuně a funím jak lokomotiva. Ze Strážiště sestupujeme opět ke Střele a dorážíme k Čoubově mlýnu. Příroda je tady jedním slovem nádherná, podzim maluje neskutečnými barvami a do toho svítí slunce svými ostrými paprsky.
A opět lezeme do kopce, abychom po jeho zdolání opět sestoupili k řece. Zde dáváme oběd a já zjišťuji, že už nemůžu. Přece jenom můj batoh váží devatenáct kilo, já sedmkrát tolik a když se to sečte tak vyjde strašlivé číslo. Pokračujeme dál podél Střely a já jen stěží vnímám úchvatné scenerie. Dáváme krátkou pauzu u Kozičkova mlýna a ještě jednu u Železného hamru. Jdeme dál dokud nenarazíme na prvního ŘOPíka. Lezu kolem něj a přemýšlím, jak ho vyfotit. Jako celek je to k ničemu, prostě hrouda betonu, ale všímám si, že u vstupu je z železných prutů vytvořený žebřík. Slunce ho v půli ostře nasvěcuje a mně se v hlavě začne líhnout fotka. Bude černobílá a hodně kontrastní.
Vyfotil jsem to nějak takhle:
Míjíme Horův mlýn, překonáváme Střelu, naštěstí po mostě (dřív se muselo brodit) a před námi se otevírá údolí a pohled na Rabštejn, který je jak jinak, na kopci. Je to přesně jak v písničce Neklaunova zpověď od Vyčítala - Zas přejdu náhon od mlejna a vidím střechy Rabštejna se v slunci hřát.
S básničkami je můžete vidět i v Mojí naivitě.
Moje naivita - Žebřík
Moje naivita - Vandr do mlhy
P.S. S Vandrem do mlhy jsem v soutěži na serveru digineff.cz dosáhl krásné 22. místo 😊
Je sobota, třicátého prvního října roku 2015 a já si užívám se svými kamarády podzimní vandr. Kdysi jsme spolu jezdili každý víkend, potom se dvacet let neviděli a teď si dopřáváme vandr dvakrát do roka.
V pátek jsme se potkali v Mladoticích na nádraží, byla už tma a proto jsme ušli jen asi dva kilometry. Nacházíme vhodné místo, sbíráme dříví, pečeme buřty, vaříme čaj, pijeme rum a kecáme a kecáme, dokud nezalezeme do spacáků.
Ráno vstávám, již tradičně, jako první. Připadalo mi, že jsem v noci vůbec nespal. Buď mi byla zima, nebo mě něco tlačilo, nebo mě Charlie ňufal k uchu. Sundavám noční jégrovky a lezu do nelidsky studeného oblečení. Kolem se válí jinovatka, ale nebe je blankytné, bez jediného mráčku. Courám po okolí, občas fotím a hlavně se snažím nezmrznout. Asi po hodině se začínají probouzet i ostatní a svorně mi klnou. Prý jsem celou noc chrápal a nemohli spát.
Po nezbytné snídani a zabalení věcí vyrážíme. Škrábeme se do kopce ke Strážišti. Zima mi už dávno není, zpocený jsem jako čuně a funím jak lokomotiva. Ze Strážiště sestupujeme opět ke Střele a dorážíme k Čoubově mlýnu. Příroda je tady jedním slovem nádherná, podzim maluje neskutečnými barvami a do toho svítí slunce svými ostrými paprsky.
A opět lezeme do kopce, abychom po jeho zdolání opět sestoupili k řece. Zde dáváme oběd a já zjišťuji, že už nemůžu. Přece jenom můj batoh váží devatenáct kilo, já sedmkrát tolik a když se to sečte tak vyjde strašlivé číslo. Pokračujeme dál podél Střely a já jen stěží vnímám úchvatné scenerie. Dáváme krátkou pauzu u Kozičkova mlýna a ještě jednu u Železného hamru. Jdeme dál dokud nenarazíme na prvního ŘOPíka. Lezu kolem něj a přemýšlím, jak ho vyfotit. Jako celek je to k ničemu, prostě hrouda betonu, ale všímám si, že u vstupu je z železných prutů vytvořený žebřík. Slunce ho v půli ostře nasvěcuje a mně se v hlavě začne líhnout fotka. Bude černobílá a hodně kontrastní.
Vyfotil jsem to nějak takhle:
Míjíme Horův mlýn, překonáváme Střelu, naštěstí po mostě (dřív se muselo brodit) a před námi se otevírá údolí a pohled na Rabštejn, který je jak jinak, na kopci. Je to přesně jak v písničce Neklaunova zpověď od Vyčítala - Zas přejdu náhon od mlejna a vidím střechy Rabštejna se v slunci hřát.
V Rabštejně navštěvujeme nejdřív Četnickou stanici a následně i hospodu, kde dáváme pár záchranných piv a výtečnou polívku. I když se nezdržujeme moc dlouho, přesto vycházíme ven už do tmy. Pro změnu se škrábeme do kopce a hledáme, kde bychom přenocovali.
Ráno, jako obvykle, vstávám první ...
Ráno, jako obvykle, vstávám první ...
Po relativně krátkém putování se musíme rozdělit. Příbramáci jdou do Žihle na vlak, já s Rejpalem a s Charliem jdeme zpět do Mladotic, kde máme auto. Cesta ubíhá příjemně, počasí je stejné jako v sobotu, ale ještě je zpestřeno občasnou mlhou. Míjíme dvůr Kalec. Fotím ho, nespěchám, dávám si na čas. Po jeho vyfocení se otáčím, abych pokračoval v cestě a uvidím něco, co mi bere dech. Cesta do mlhy za obzor. Na obzoru stromy tvoří tunel, Rejpal v půli cesty a Charlie kousek ode mě kouká a neví kam běžet. Práskám dvě fotky než odběhne. Vypadalo to takhle:
U obou jsem věděl že budou černobílé a obě hodně kontrastní.
Jiné úpravy jsem tam nedělal.
Výsledek je tento:
Moje naivita - Žebřík
Moje naivita - Vandr do mlhy
P.S. S Vandrem do mlhy jsem v soutěži na serveru digineff.cz dosáhl krásné 22. místo 😊
Komentáře
Okomentovat