Příběhy fotek

Holoubek Je neděle, 16. července tohoto roku, venku je krásně a proto beru foťák a jdu ven. Mířím už zase do Karlína, ale dnes ho nebudu prozkoumávat jako minule, dnes půjdu jen kousek po jeho okraji, protože si chci vyfotit Negrelliho viadukt. Kdesi jsem četl, že se má rekonstruovat a proto ho chci mít vyfocený v jeho původní podobě. Co kdyby jim náhodou spadnul, že?  Ovšem hlavní důvod je ten, že si chci vyfotit ještě začouzené oblouky od parních lokomotiv, které pod Negrelliho viaduktem jezdily na, dnes již neexistující, Denisovo nádraží na Těšnově. Začínám u Hudebního divadla a hned mě čeká jedno překvapení. Úsek viaduktu, který vede doleva od toho krásného stavědla, jenž trčí nad Karlínem, není postaven z kamenů, ale z cihel. Nepřestává mě udivovat, kolik toho taková cihla unese. Jdu podél viaduktu k Vltavě a vzpomínám, jak v jednom oblouku byla nějakou dobu i hospoda. V té době jsem pracoval přímo naproti ní, takže stačilo jen vyběhnout z práce :) Přecházím Sokolovsko

Stěžeň Mám kamaráda.  Mirka.  A Mirek má kolem sebe další kamarády, se kterými jezdí na vandry. A letos na jaře mě požádal, jestli bych mu nedoporučil nějakou trasu po Brdech, neb je  prý znám a oni že tam dlouho nebyli. A tak jsem se v neděli, čtvrtého června, vypravil na druhý břeh Vltavy, na Smíchov, za  Mirkem.  A pro jistotu jsem si sebou vzal foťák. Dohodli jsme se, že budeme trasu plánovat v Mirkově domovské základně, neboli v rock  pubu Hells Bells . Jenže tam měli ještě zavřeno a proto jsme zapadli do první putyky hned  vedle a začali plánovat. Časem jsme se přesunuli do Hellsu, doplánovali a vše završili  panákem banánového Kakadu. A jelikož jsem musel druhý den vstávat do práce, tak jsem s  obrovským přičiněním mé silné vůle utekl z hospody a šel domů.  A protože bylo hezky a měl jsem dost času, tak jsem šel pěšky. Smíchov jsem opustil po  Palackého mostě a z něj jsem se skutálel na náplavku.  A u náplavky kotvila krásná, malá,  loď.  A na krásné, malé, lodi by

Stíny Je neděle, druhého dubna tohoto roku.  A je už po obědě.  A zítra zase do práce.  Naštěstí je zítřek ještě daleko a tak beru foťák a padám ven. Jdu svojí oblíbenou trasou na Vyšehrad. Z Vyšehradu se skutálím dolů k Vltavě a jdu dál po náplavce. Jdu a užívám si hezkého počasí. Z náplavky pak u Mánesu odbočuji do Myslíkové a pak jdu dál přes Karlovo náměstí, celé ho přejdu a pak jdu kolem Faustova domu a podél nemocnic. Jdu a v hlavě mi pořád zní ... moje zrcadlo má stíny na duši a nikdo netuší a nikdo netuší ... a nejen v hlavě, v celém mém vnitřku to šíleným způsobem bouří a vibruje a vaří, a já nevím, co dělat. Musím udělat, když ne největší, tak určitě nejdůležitější, rozhodnutí v mém životě. Na jednu stranu vím, že už musím jít dál, na druhou stranu nevím, jestli to vyjde. Modří už vědí, ostatní buď mají smůlu, nebo se můžou zeptat. U hospody Na křižovatce zatáčím doleva a mířím k Apolináři. A kousek od místa, kde jsem fotil Polonahou zeď , vidím stíny. Ale nejs

Přehrada Byl březen, třetí jarní den, sluníčko krásně hřálo a já zrovna přijel k J. A protože i další den bylo takhle krásně, tak jsme nelenili, vzali svačinu, lehce se vzpouzejícího D. a vyrazili na malý výlet. Vlak nás vysadil v Berouně, kde jsme přešli trať a po zelené turistické značce stoupáme nejprve na Zavadilku a následně na Jarov. Za Jarovem dáváme sváču a po krátkém odpočinku pokračujeme dále. Míjíme lom Kosov a přicházíme k Suchomastské přehradě. Zde se také zastavujeme, ale ani ne tak kvůli odpočinku, jako spíš pro to, že tu kvetou fialky a já i D. cítíme nutnost je vyfotit. Jdeme kolem přehrady až docházíme k hrázi. Svačíme, házíme šutry do vody a prostě blbneme. Dále pak sestupujeme samotnou hrází po dloooouhých schodech a když už jsme až dole, tak mě napadlo se otočit ... a vidím schody do nebe ... Vyndavám foťák z brašny a práskám pár fotek. Jako tu, co stojí za zpracování pak určuji tuhle. V postprocesu si trošku hraju se sytostí a živostí, taky přidáv

Karlín Je březen, mám dovolenou, a aby se ze mě nestala úplná koule tak jdu ven. A nejdu nikam jinam, než do Karlína. Karlín ...  První čtvrtstoletí mého života jsem kousek od něj bydlel a dvakrát jsem v něm dokonce pracoval. A už jsem tam strašně dlouho nebyl ... Na Florenci lezu z metra a za Negrelliho viaduktem zatáčím ke kasárnám. Dál pokračuji do Pernerové, čímž se zezadu dostávám ke Karlínskému náměstí, potažmo ke kostelu svatého Cyrila a Metoděje. Prohlížím si zdobené průčelí vstupu a dost se mi líbí sloupy, které jsou po stranách. Práskám pár různě komponovaných fotek a následně vstupuji do kostela. Vyfotil jsem to takhle. V postprocesu si hodně hraju s perspektivou, celé to jakoby zplošťuji a rovnám do latě. Pak ještě doostřuji, přidávám kontrast a převádím do černobíla. Ani nevím proč. Teď, když na to s odstupem koukám, tak bych to asi nechal v původní barvě. Výsledek je pak tady. Kostel je velkej ... a je v něm takový ten zvláštní vzduch, jako v kaž