Stíny

Stíny

Je neděle, druhého dubna tohoto roku. 
A je už po obědě. 
A zítra zase do práce. 
Naštěstí je zítřek ještě daleko a tak beru foťák a padám ven.
Jdu svojí oblíbenou trasou na Vyšehrad. Z Vyšehradu se skutálím dolů k Vltavě a jdu dál po náplavce.
Jdu a užívám si hezkého počasí.

Z náplavky pak u Mánesu odbočuji do Myslíkové a pak jdu dál přes Karlovo náměstí, celé ho přejdu a pak jdu kolem Faustova domu a podél nemocnic.

Jdu a v hlavě mi pořád zní ... moje zrcadlo má stíny na duši a nikdo netuší a nikdo netuší ... a nejen v hlavě, v celém mém vnitřku to šíleným způsobem bouří a vibruje a vaří, a já nevím, co dělat. Musím udělat, když ne největší, tak určitě nejdůležitější, rozhodnutí v mém životě. Na jednu stranu vím, že už musím jít dál, na druhou stranu nevím, jestli to vyjde. Modří už vědí, ostatní buď mají smůlu, nebo se můžou zeptat.

U hospody Na křižovatce zatáčím doleva a mířím k Apolináři. A kousek od místa, kde jsem fotil Polonahou zeď, vidím stíny. Ale nejsou to stíny na duši. Tohle jsou pěkné stíny, které si hrají na honěnou, zkrátka radost na ně pohledět.

Tudíž neváhám, lovím foťák z brašny a fotím.

V postprocesu převádím do černobíla, doostřuji a zvyšuji kontrast.

Když jsem tuhle fotku dával do kalendáře na příští rok, tak jsem jí nechal barevnou a přijde mi, že je lepší než černobílá. Ale nedivím se tomu, fakt jsem měl blbý období a ta bezbarvost mi k němu v té době pasovala.

Básnička pojednává přesné o tom, co jsem v té chvíli cítil a viděl. Že stíny jsou nejen ošklivé a špatné, ale že s nimi může být i legrace.


Moje naivita - Stíny