Polonahá zeď
Polonahá zeď
Je neděle, 10.7.2016, J. mi odjela domů a já rázem nevím, co s načatým odpolednem. A když nevím, a neprší, tak většinou popadnu foťák a jdu ven. Stejně tak i dnes.Seběhl jsem dolů na nábřeží s úmyslem projít se po náplavce a zkusit nějaký ten street. Samozřejmě, jako vždycky, jsem nenašel odvahu a tak na to kašlu a jdu na Karlovo náměstí. Procházím kolem nemocnic a mířím nahoru do kopce až na křižovatku s Kateřinskou a Viničnou ulicí.
Zatočím do Viničné a mířím k místu, kde jsem se poprvé nadechl a zakřičel. A jak tak jdu, tak najednou vidím opadanou omítku ze zdi. Snažím se v tom najít nějaký obrazec, ale nejsem Vladimír Boudník, viz tuto ukázku, a tak jen čistě minimalisticky fotím předěl omítky na diagonálu.
Vypadá to takhle.
Dál pokračuji až k porodnici, tam se opět stáčím doprava a jdu Apolinářskou až dolů k Vltavě a podél vody mířím do Podolí. Zase lezu do kopce a konečně jsem doma.
V postprocesu převádím do černobíla, trošku si pohraji s černým a bílým bodem, pochopitelně s kontrastem, doostřím a je hotovo.
A básnička? Je ponurá stejně jako fotka. Prostě na mě padnul splín ...
Moje naivita - Polonahá zeď
Komentáře
Okomentovat