Kočka fotí kočku

Kočka fotí kočku

Je sobota, 19. září 2015. Oběd už jsem dávno zhltnul, dokonce jsem se už i probudil po poobědním klidu a teď přemýšlím, co dál. Venku je pod mrakem, ale neprší a proto vydávám rozhodnutí, že půjdeme ven na procházku. A jelikož jsme v Chrástě, tak volím ne příliš dlouhé kolečko benzínka, střelnice, kálek a domů. 

Beru tedy Veru, oba bereme foťáky a vyrážíme. Nejdřív kolem zahrady, kde mají shetlandské poníky, a za chvíli dorážíme k benzínce. Po nezbytném občerstvení zamíříme k lesu a přitom koukáme, co vyfotíme. Zdržujeme se u jedné mýtiny, která je celá zarostlá akáty. 

Vybírám si jeden list a fotím ho. Později se fotka dokonce dostává do mého portfolia a i na kalendář z roku 2015. Veru se ochomýtá kolem a fotí a fotí. Mám z ní radost, že jí to tak bere. Chcete se taky podívat jak fotí? Tak koukněte na její Instagramový profil. Je tam jako Papírová hyena a má tam někdy fakt dobré fotky.

Jdeme dál a za chvíli jsme u myslivecké střelnice. Bloumáme okolo a hledáme prázdné nábojnice a nerozbité asfaltové terče. Terče jsme našli čtyři, nábojnice žádné, ale nevadí nám to, stejně bychom nevěděli, co s nimi. A navíc, doma jich mám na hraní dost. :)

Míříme ke kálku. Cestou koukáme, fotíme, kecáme a občas zpíváme. Ještě že v okolí nikdo není. U kálku je zlomená vrba a tak fotíme strukturu dřeva, pak taky větve vrby sahající až k vodě a poté se už chystáme k domovu.

Máme to domů asi sto metrů, když najednou vidíme za plotem kočku. Veru se okamžitě sápe po foťáku a s voláním: "Kočička!" se jí snaží vyfotit. No a mně nezbývá nic jiného, než vyfotit, jak kočka fotí kočku :)

Prvotní snímek vypadal takhle.

V postprocesu akorát doostřuji a ubírám světla, protože během naší procházky se mraky roztrhaly a začalo svítit sluníčko. 

Finální fotka je zde.

A básnička? Ta přišla sama a je o tom, že fotit pohybující se objekty není jen tak.


Moje naivita - Kočka fotí kočku