Příběhy fotek

PF 2017 Je večer a zrovna jsem domyl nádobí. Koukám kolem, kde bych ještě co udělal. Chci využít tu chvilku, kdy zrovna nesedím u počítače. Pohled mi padá na přeplněný stůl v kuchyni a zastavuje se na dvoukilové síťce jablek. V hlavě se mi začíná motat několik myšlenek najednou a postupně vyplouvají na povrch. Sežeru jablko ... rozkrojím si jabko, hvězdička, budu dlouho žít ... (to je prastará písnička od Fešáků ) Vánoční tradice krájení jablek Udělám péefko s rozkrojeným jablkem s hvězdičkou To jsem zvědavej, kolik budu muset rozříznout jablek A jak řekl ... teda pomyslel, tak udělal. Přece jenom už je devatenáctého prosince, tak je nejvyšší čas. Nejdřív bylo nutno vyřešit tři zásadní problémy. Uvolnit stůl, postavit "domácí studio" a nějak to osvětlit. Uvolnit stůl znamená přesunout to, co tam překáží, někam jinam. To jinam postupně zahrnulo kuchyňskou linku, podlahu, podlahu o kus dál a nakonec i postel. Fajn, teď ten stůl zase zaplním něčím jiným. Stavím...

Roubenka Je pátek, 12. srpna 2016. První týden dovolené se už dávno zlomil v půli, druhý ještě nenastal, tudíž konec je ještě v nedohlednu a já si vesele hovím v křesílku na břehu Jizery, koukám do vody a je mi krásně. Zatím. V tomto kraji, jakmile zapadne slunce, začíná být poměrně hustá zima. A proto se ve složení já, J. a D. vydáváme na dřevo, abychom mohli večer zažehnout oheň.  Nejbližší les není daleko. Horší je, že je poměrně vysoko. Jak se tak teď koukám na mapu, tak podle vrstevnic to je přibližně padesát metrů výškového rozdílu. Škrábeme se tedy do kopce, nejprve po cestě, potom přes louku a koukáme, kudy by se dalo do lesa vstoupit. No koukáme ... já tak funím, že vlastně ani nevidím, tak spíš spoléhám na ostatní. Nakonec nějakou skulinu v křoví vidíme a vrháme se do hvozdu. Les je to listnatý, lehce neudržovaný a naštěstí plný různých klacků. Pro D. vážu otýpku, J. už táhne nějaké klacky a já si provazem svazuji několik relativně výživných kousků, které by nám mohl...

Zlatá cesta Je pátek, 28. října 2016 a já zjišťuji, že nemám co na práci a že si celý den můžu dělat co chci. A jelikož podzim pracoval na plné obrátky a barvil listí svojí paletou barev, tak jsem se rozhodl, že zajdu do Kunratického lesa zkusit něco vyfotit. Měl jsem takovou ideu, která zahrnovala cestu zasypanou žloutnoucím listím, která se pomalu ztrácí v mlze. Mlha se nakonec nekonala. Ne že by ráno nebyla, ale zcela obyčejně jsem jí zaspal.  Na Roztylech vystupuji z metra a nořím se do lesa. V plánu mám jít obvyklou cestou k velkému altánu a pak dále na Hrádek. Jdu a jdu, koukám kolem sebe, vše je pěkně hnědozlaté, ale pořád nevidím to, co jsem si vysnil. Občas hodím foťák k oku, ale ani nemačkám spoušť, prostě to tam není. Taky se každou chvíli otáčím ... to byste nevěřili kolikrát se mi už stalo, že jsem prošel kolem nezajímavého místa, ale z druhé strany vypadalo úchvatně ... ale pořád nic. Lidé, co jdou za mnou, se už tváří dost divně. Asi se bojí, že je sleduji. 😃 ...

Zřícenina hradu Zbirohy Je 14. srpna 2016 a zrovna vyprovázím svou dceru Verunku na nádraží neb odjíždí z dovolené domů. Asi jí týden  se mnou pod stanem stačil 😆 Naštěstí mi zůstává má úžasná přítulkyně J. i s jejím synkem, mým malým velkým kamarádem D. Jen co jsme domávali a zatlačili slzičku, tak se vydáváme na krátký výlet na zříceninu hradu Zbirohy. Cesta, téměř výhradně do kopce, vesele ubíhá a přibližně za hodinku, a za mohutného funění a reptání všech zúčastněných, dorážíme ke zřícenině. Nejdřív jí obcházíme a prozkoumáváme z povrchu zemského a následně se noříme do tmavých sklepních prostor. Prolézáme vše, co se prolézt dá a nakonec přijde na řadu i foťák. Líbí se mi vysoký kontrast okolní tmy oproti světlu dopadajícímu ze vstupních dveří a dvou oken a lehce mi to připomíná dvě oči a pusu ve velmi velkém úšklebku. Dál mě ještě zaujal otvor, zřejmě po oknu, který krásně zarůstá trávou a kapradím. Vyfoceno to bylo takhle. Zbývalo už je jen převést do černo...